
Digitální suverenita: co opravdu znamená
To slovo je od nedávna v každém výběrovém řízení a skoro každý jím myslí něco jiného. Tady je, co za ním stojí: co suverenita je, proč evropské datové centrum nestačí a jaké máte ve skutečnosti možnosti.
Suverenita znamená rozhodovací moc: umět určit, co se děje s vašimi daty a systémy, a umět to určovat i tehdy, když se změní okolnosti. Digitální suverenita je totéž, uplatněné na to, kde data leží, jaká technika je pod nimi a kdo ji obsluhuje.
Umístění dat není totéž. Říká, kde data jsou, ne kdo se k nim dostane. Poskytovatel, který spadá pod americké právo, pod něj spadá i s diskem v Praze: CLOUD Act z roku 2018 se týká kontroly nad daty, ne jejich adresy.
Není to vypínač, ale stupnice. Úplnou nezávislost nepotřebuje skoro žádná firma a skoro žádná si ji nemůže dovolit. Potřebujete vědět, kde máte závislost, a umět odejít, když to bude nutné.
Co suverenita je a co není
Suverenita v jádru znamená právo a schopnost rozhodovat sami, aniž by to někdo mohl rozhodnout přes vaši hlavu. Ve státovědě se to týká země. Digitální suverenita je stejný pojem, uplatněný na vaše informační prostředí.
Pro firmu se to rozpadá na tři otázky a vyplatí se je klást odděleně:
- Kdo se dostane k vašim datům? Nejen kdo k nim smí, ale kdo se k nim technicky a právně dostat může, i aniž byste si toho všimli.
- Kdo rozhoduje, jestli vaše technika poběží dál? Licence, která se neprodlouží, služba, která skončí, cena, která se zdvojnásobí: to všechno jsou cizí rozhodnutí, která zasahují do vašeho provozu.
- Můžete odejít? A ne teoreticky. Dokážete to doložit, a to ve lhůtě, kterou přežijete?
Co to není: autarkie. Všechno si postavit a spravovat sám není rozumná volba skoro pro nikoho a suverenitu to ani nepřinese; jen to přesune závislost na dva lidi, kteří tomu rozumějí. Suverenita neznamená méně outsourcingu, ale outsourcing s výhledem na východ.
Proč evropské datové centrum nestačí
Tady se většina rozhovorů zasekne a právě na tom záleží.
Americký CLOUD Act z roku 2018 stanoví, že americké úřady mohou poskytovatele spadajícího pod americkou jurisdikci přimět k vydání dat, která má pod kontrolou, bez ohledu na to, ve které zemi fyzicky leží. Zákon tedy navazuje na kontrolu nad daty, ne na jejich umístění. Evropské datové centrum americké mateřské společnosti na tom samo o sobě nic nemění.
K tomu se přidává evropská strana. Soudní dvůr EU v roce 2020 ve věci Schrems II zrušil Privacy Shield; od roku 2023 platí nové rozhodnutí o odpovídající ochraně pro předávání do Spojených států. Díky němu je předávání proveditelné, ale otázku jurisdikce neřeší: upravuje, za jakých podmínek smějí data přes hranici, ne kdo si na ně v zahraničí může činit nárok.
Velcí poskytovatelé na to dnes odpovídají variantami s evropskou právnickou osobou, evropským personálem a správou, která neopouští kontinent. Nejsou prázdné (kontrolu skutečně přesouvají), ale nejsou ani zadarmo a všude dostupné a přesné podmínky se liší podle poskytovatele a služby. Přečtěte si je a nechte se na ně podívat právníka, než na nich něco postavíte. Jsme IT firma, ne advokátní kancelář; umíme vám ukázat, kde technika stojí a co je přesunutelné, ne co si o tom myslí soud. Variantu suverénního cloudu rozebírá stránka suverénní cloud.
Tři vrstvy, ve kterých závislost leží
V praxi se vyplatí dívat se na suverenitu po vrstvách, protože náklady i možnosti se mezi nimi obrovsky liší.
- Data. Kde leží, kdo spravuje klíče, kterými jsou šifrovaná, a kde jsou zálohy. To je nejlevnější vrstva, se kterou se dá něco dělat, a obvykle i ta nejdůležitější.
- Technika. Běží vaše aplikace na něčem, co běží i jinde, nebo na službě, která existuje jen na jednom místě? Databáze v kontejneru se přestěhuje. Služba, která existuje jen u jednoho poskytovatele, se nepřestěhuje; tu postavíte znovu.
- Provoz. Kdo se přihlašuje ke správě, z jaké země a pod jaké právo spadá ten, kdo to dělá. Na tuto vrstvu se zapomíná nejčastěji a při incidentu je první, na které záleží.
Tyto tři se nepohybují společně. Můžete mít data v Evropě a správu z jiného kontinentu a můžete mít zcela evropského poskytovatele se softwarem, od kterého se nikdy nedostanete. Kdo bere suverenitu jako jedno zaškrtávací políčko, zaškrtne vrstvu, kterou bylo nejsnazší vyřešit.
Co o tom předpisy opravdu říkají
Na legislativu se při zdůvodňování požadavků na suverenitu odkazuje často. Tady je, co v ní stojí a kde to končí.
GDPR klade požadavky na předávání mimo Evropský hospodářský prostor a na to, co si sjednáte se zpracovateli. Nevyžaduje evropského poskytovatele; vyžaduje, abyste uměli vysvětlit, kam data jdou a na jakém základě.
NIS2, v Česku provedená novým zákonem o kybernetické bezpečnosti, požaduje řízení rizik v dodavatelském řetězci a odpovědnost za ně výslovně klade na vedení. Ani to není požadavek na suverenitu, ale nutí vás to sepsat, který dodavatel přináší jaké riziko, a to je přesně inventura, kterou toto téma začíná.
DORA platí od ledna 2025 pro finanční subjekty a jde nejdál: ty musí mít exit strategii pro kritické poskytovatele ICT služeb a výslovně vážit koncentrační riziko. V tuto chvíli je to zákonný požadavek, který má k tomuto tématu nejblíž.
Evropské nařízení o datech platí od září 2025 a ukládá poskytovatelům umožnit přechod místo jeho smluvního ztěžování; poplatky, které za něj smějí účtovat, mají postupně zmizet. Pro toto téma je to nejužitečnější vývoj posledních let. Více v článku o Data Actu a změně poskytovatele cloudu.
Na evropském certifikačním schématu pro cloud se pracuje už roky a úroveň, od které by platily požadavky na suverenitu, je přesně ta část, na které se pořád zasekává. Nepočítejte s tím, že bude hotové ve chvíli, kdy budete muset vybírat.
Co s tím můžete prakticky udělat
Tady je žebřík od levného k drahému. Většina firem se nedostane dál než na první tři příčky a obvykle je to přesně dost.
- Sepište, kde co leží. Která služba, který poskytovatel, která země, jaké právo a co se zastaví, když vypadne. Stojí to jedno odpoledne a je to jediný krok, který potřebujete v každém případě, pro NIS2, pro pojišťovnu i pro sebe.
- Dejte zálohy někam jinam. K jinému poskytovateli, do jiné jurisdikce, neměnným zápisem. To je příčka s nejvyšším výnosem na vynaloženou korunu: chrání před výpadkem poskytovatele, ransomwarem i nezaplacenou fakturou. Jak to nastavujeme, popisuje stránka o disaster recovery.
- Spravujte si vlastní klíče, kde to jde. Šifrování klíči, které držíte vy, omezuje, co může poskytovatel vydat, když je o to požádán. Vězte ale, co kupujete: u mnoha služeb se klíč musí dostat do paměti poskytovatele, aby se s ním dalo pracovat, a pak je ochrana procedurální, ne matematická.
- Vyzkoušejte východ. Plán odchodu, který nikdy nebyl proveden, je dokument, ne plán. Jednou ročně obnovte prostředí u jiného poskytovatele a změřte, jak dlouho to trvá. Skoro nikdo to nedělá a skoro každý, kdo to udělá, na něco narazí.
- Přesuňte, co se přesunout dá. Až tady přicházejí na řadu suverénní varianty, evropští poskytovatelé nebo vlastní vybavení, když stojí první čtyři příčky a rozhodnutí přesto padne tímto směrem.
A patří sem i opačná otázka: kdy to není nutné. Pokud nezpracováváte zvláštní kategorie osobních údajů, nespadáte pod NIS2 ani DORA a žádný zákazník to nevyžaduje, stačí první příčka a ostatní čtyři jsou peníze, které jinde vydělají víc. Řekneme vám to, i když nás to připraví o práci.
Otázky, které nám kladete
Otázky, které padají nejčastěji, když se toto téma dostane na stůl.
Co přesně je digitální suverenita?
Rozhodovací moc nad vlastním informačním prostředím: umět určit, kdo se dostane k vašim datům, jestli vaše technika poběží dál a jestli můžete odejít, když budete chtít. Není to stav, který zapnete nebo vypnete, ale stupnice, na které si pro každý systém zvolíte pozici. U většiny firem ta pozice neleží na krajním konci a ani nemusí.
Naše data jsou v evropském datovém centru. Jsme tedy suverénní?
Ne automaticky. Umístění dat říká, kde jsou; suverenita říká, kdo o nich rozhoduje. Americký CLOUD Act navazuje na kontrolu nad daty a ne na místo, kde leží, takže poskytovatel pod americkou jurisdikcí pod ni spadá i s diskem v Praze. Evropské datové centrum tím neztrácí smysl (kvůli latenci, GDPR a některým odběratelům na něm opravdu záleží), ale na tuto otázku neodpovídá.
Musíme tedy odejít z Microsoft 365?
Téměř nikdy, a rozhodně ne jako první krok. Náklady na takový přechod jsou vysoké a přínos malý, dokud máte zálohy u téhož poskytovatele a nikdo si nikdy nevyzkoušel obnovu. Začněte inventurou a zálohou mimo poskytovatele; to pokryje největší část skutečného rizika. Pokud se pak ukáže tvrdý požadavek od zákazníka nebo regulátora, je čas to udělat pořádně a ne v panice.
Co k tomu říká NIS2?
NIS2, v Česku provedená novým zákonem o kybernetické bezpečnosti, nevyžaduje evropského poskytovatele ani suverénní cloud. Vyžaduje řízení rizik v dodavatelském řetězci: musíte vědět, kteří dodavatelé jsou kritičtí, jaké riziko přinášejí a co uděláte, když některý vypadne, a odpovědnost za to výslovně nese vedení. V praxi je to stejná inventura, kterou začíná tento článek.
Kam to u nás patří
Služby, pod které toto téma spadá.
Víte, kde dnes stojíte?
Inventura je práce na jedno odpoledne a dá vám přehled, který pro NIS2 stejně potřebujete. Potom budete vědět, které příčky žebříku se vám vyplatí.
Praktické IT znalosti ve vaší e-mailové schránce
Nové návody ke správě, zabezpečení a pracovním stanicím, psané lidmi, kteří tu práci dělají. Žádné obchodní řeči a odhlásíte se jedním kliknutím.